Pravda, nebo sen... ? To, ví jen... Michael!
Toho dne se mi v hlavě honilo všelicos...
Byl vlahý srpnový večer a otevřeným oknem do mého pokoje vnikal příjemný letní noční vzduch. Ležela jsem ve své posteli a dívala se z okna na oblohu, na které zářil do tmavé noci obrovský stříbrný měsíc. Lehounká záclona se zachvěla, když si s ní větřík pohrával.. Byla jako jemná pavučinka, jako závoj nevěsty, která se zdobí pro svého ženicha..
Vůbec se mi nechtělo spát, nebo jsem snad nemohla? Je to celkem jedno... sledovala jsem obrovský měsíc, jak pomaloučku vystupuje na oblohu a jak září.. Jeho podivné světlo vrhalo svoje paprsky přesně na moje lůžko, ve kterém jsme ležela.. a já mohla poznávat tu tajuplnou kresbu na měsíčním povrchu. Říkala jsem si, jestlipak je tam někde nahoře život? Miluji měsíc, i když nemůžu při jeho svitu spát, miluji hvězdy, které jsou rozesety po noční obloze, jako perly na dně moře.. a jejich krásu objeví jen ten, kdo hledá.
Říkala jsem si sama pro sebe: "Jsi tam někde nahoře, viď? Musíš tam přece být, kde jinde bys byl? Pomalu se mi klížila samými úvahami víčka, vím, že měsíc vystoupal vysoko na nebe, odkud sledoval a ozařoval usínající zem a já měla pocit, že hladí moji tvář, ovívá a laská mě svým stříbrným, chladivým světlem..
Jako zdálky jsem vnímala volání… nevím, jestli to byl jenom sen nebo skutečnost???
"Jsem tady, vím, že to víš! Vždycky jsi to věděla, i když ti to mnozí nevěřili!" .. Pomalu, jako když se probouzím ze snu, jsem otevírala chvějící se víčka a rozhlížela jsem se kolem sebe, stále jsem ležela ve své posteli, kolem bylo plno krásného jasného světla a na okenní římse seděl ON a za ním svítil obrovský měsíc, který jasně zářil... !
Jeho havraní dlouhé kadeře mu volně splývaly na ramena a v nich se třpytily všechny hvězdy oblohy.. jako ty nejvzácnější diadémy. Jeho oči se upíraly ke mě, jeho úsměv hřál...
"Jsi to ty, Michaeli, škoda, že se mi jenom zdáš, jinak bych věřila, že jsi moje skutečnost…" Myslíš, že se ti jenom zdám? Ale ty nespíš, má drahá, jsi vzhůru a já jsem skutečný! Pojď, podej mi ruku, vezmu tě tam, kde jsem nyní doma..."
Pomalu jsem odkryla přikrývku a beze strachu vylezla z postele ven a podávala svému nočnímu hostu ruku, jen se plaše usmál, když viděl mojí noční košilku z bílého saténu, zdobenou krajkou... "Neboj, nebude ti zima, zahřeju tě!" Dýchl na mě a já žádný chlad nepocítila, ani tehdy, když mě vzal za ruku a vznesl se se mnou na noční oblohu. Bylo to, jako bych měla křídla a uměla létat.. Měsíc se přibližoval a moje noha spočinula na jeho povrchu...
"Tady jsem teď doma, pojď, ukážu ti to tady… procházela jsem s ním ruku v ruce měsíční krajinou, vůbec nebyla pustá, prázdná.. Vešli jsme velkou bránou, byly tu stromy, jezírka.. volně se pohybující zvířata, která si spolu hrála.. dokonce i taková spolu v láskyplném soužití, která se u nás na zemi stávají predátory… všude kolem mi to přišlo nové, ale přesto důvěrně známé.. ty hory kolem, kde jen jsem je viděla… ano, přesně tak, je to Neverland! Napadlo mě, aniž bych to vyslovila…
"Ano, jsi bystrá, je to můj domov, můj Neverland, tak, jak jsem si ho skutečně přál mít… chceš ještě vidět něco ?" Řekl a luskl na prsty, třpytivá hudba se ozvala ze všech stran a drobné stříbrné jistřičky poletovaly kolem nás, stejně jako dětský smích..… v okamžiku, kdy jsem se rozhlédla, bylo všude plno dětí, malých batolat, až po větší, dospívající, kteří se měnili v dospělé a starali se o ty nejmenší… na barvě pleti nezáleželo, stejně tak, jako si divoká i krotká zvířata spolu hrála.. a lev si hrál s malým kolouškem, hrály si tyto děti, všech národností, co jich po světě jen je… žádná bariéra v dorozumívání se, jen čistá a upřímná láska!
"Michaeli, kde se tady všechny vzaly?" říkám s úžasem a nadšením… "Věděl jsem, že se zeptáš, jsou to děti, které nikdo z lidí tam dole nechtěl, zřekl se jich nebo dokonce se jich zřekl ještě před jejich narozením. Nedopustil jsem, aby trpěly nebo se rozplynuly ve vesmírné mlhovině, vzal jsem je sem k sobě, starám se o ně, nic jim tu neschází! Jedině zde mají, co potřebují, dětství, bezpečí, zdraví. Necítí v ničem nedostatek a hlavně ne v lásce, miluji je strašně moc."
Nestačila jsem všechny děti spočítat, bylo jich tam strašná spousta… proto jsem se znovu svého Měsíčňana zeptala:
"Jak se, prosím tě, dokážeš o všechny postarat, je jich tolik a všechny vypadají šťastně a spokojeně?"
" Miluju je, upřímně z celého svého srdce, z celého svého bytí.. a to tady stačí, vše ostatní se dostaví. Je možné, že některé z nich pošlu znovu zpátky na zem, že se znovu narodí, ale pečlivě každému z nich vybírám rodinu, do které se narodí. Nechci, aby znova trpělo nebo strádalo.. ale myslím, že to zakrátko poznáš sama." Usmál se… a my se ocitli před branou měsíčního Neverlandu.
"Pojď, doprovodím tě domů, už je čas jít, měsíc slábne, brzy začne svítat, sestra Jitřenka mi mává…"
Vzal mě za ruku a já se spolu s ním vznesla do měsíčního světla.. a ocitla se uprostřed své ložnice. Posadila jsem se na kraj postele, stál v otevřeném okně a lehounký větřík mu čechral vlasy… Beze slov jsme se na sebe dívali… Když tu cvakla klika u pokoje a vešel manžel, který se vrátil z noční služby v nemocnici, kde pracuje jako lékař na dětském oddělení.
"Miláčku, jsem doma!" ozval se hlas mého muže… Ale nejdu sám, dnes v noci tomuhle drobečkovi, zemřela matka a nemá nikoho, kdo by se o něj postaral, vím, že my to zvládneme skvěle být rodiči tomu malému chlapečkovi…
Vzala jsem od svého manžela měsíční dítě do náruče a přistoupila k otevřenému oknu. Měsíc se pomalu vzdaloval, ale na jeho srpku seděl můj krásný Měsíčňan, který nám mával a posílal vzdušné polibky. Do probouzejícího se rána jsem jen špitla..
"Děkuji ti za to krásné dítě, slibuji, dám mu vše, to, co měl u tebe… tam nahoře, ve tvém Neverlandu ! "
Kdykoliv se podívám k nebi, na kterém září měsíc, vidím hory v Neverlandu a Michaela, tančit svůj nekonečný Moonwalk pro radost dětem, jako odkaz nám všem, stačí jen mít v srdci lásku, to ostatní se dostaví !
2024 ©