PODZIM

PODZIM A JEHO KOUZLO...

Tak a máme tu podzim… Taky ve vás podzim vyvolává takovou nostalgii a vzpomínky na uplynulé prosluněné léto, které právě skončilo?
Reklama
Nechtěla jsem, aby právě podzimní povídka byla depresivní, jako už to někdy podzimní počasí umí "zařídit", ale chci vám nabídnout barevnost, babí léto… vůni čerstvě sklizeného ovoce.. a lehounkého větru, který čechrá vaše vlasy, takže dokážete zavřít oči a užívat si… snít… Zkuste to, třeba se k vám ve vašich snech někdo připojí….. někdo, koho důvěrně znáte…

Tak vám všem přeji krásné podzimní snění, jistě se vaše sny ve skutečnost změní…… Příjemné čtení Vám všem přeje Zuzy.

PODZIMNÍ SETKÁNÍ V PARKU…

Mám ráda podzim, to období barevného listí, babího léta, vůni štiplavého kouře z ohníčků, když si děti opékají jablka po tom, co se unavily pouštěním draka.. Ráda je pozoruji z nedalekého parku při hře, ta jejich bezstarostnost, radost... a snad na ně dávám tak i trošku pozor, když si jejich maminky povídají o starostech s nimi, nemocech, kterými prošly, čím je zase ty jejich děti rozzlobily nebo, co provedly... byla bych ráda za takové starosti..Nevím, jak dlouho jsem v tom parku seděla a přemýšlela a byla smutnější a skleslejší na duchu.. Probralo mě až ticho.. žádný dětský křik, žádný smích, všechny děti i jejich maminky se vrátily domů, to jen já zabraná do svých myšlenek si toho nevšimla. Pomalu jsem se zvedla, začínalo být chladno a podzimní sluníčko bylo stále slabší... Tak, jak jsem to vídala u dětí a pamatovala si ze svého dětství, jsem se začala brouzdat napadaným listím, které mi šustilo pod nohama... a já si připadala jako oni - svobodná! Oproštěná ode všech svých starostí i od sebe sama...
S hlavou skloněnou jsem pozorovala tu barevnost listí a procházela napříč zákoutím parku, kde pod košatým skoro opadaným stromem byla opuštěná lavička, na níž dávno nikdo nesedává... byla na ní spousta listí, které jsem shrnula rukou a posadila se..
Zavřela oči a poslouchala tu šumění větru v koruně, který shazoval poslední lístky, které se s třepetáním snášely na zem.
Probral mě až hlas muže asi padesátiletého : "Je zde, prosím, volno?" .. pomalu jsem otevřela oči a viděla jeho vysokou štíhlou postavu s delšími havraními vlasy a tmavými brýlemi.. jeho hlas se podobal zvonkohře, která se roztančí jemným křišťálovým hlasem... Jeho chůze mi připomínala tanečníka v té nejlepší formě… Kývla jsem na znamení souhlasu…
Usmál se a přisedl si, sledovala jsem ho koutkem oka.. tak, aby si nevšimnul.....pomalu sundal brýle, strčil si je do náprsní kapsy svého vlněného saka, rozhlédl se kolem... a zavřel oči a tvář nastavil posledním slunečním paprskům…stejně, jako to dělám já..
"Slyšíte to? " zeptal se po chvíli... Nevěděla jsem, co přesně myslí, tak jsem se soustředěně zaposlouchala, aniž bych otevřela oči.. "Ano, slyším podzim! Cítím ho na své tváři...cítím jeho vůni.."
"Ano, je to tak, jste velmi vnímavá... Mám rád podzim!" ... "Ano, to já také, všechno jakoby dozrává, plody celoroční lidské práce a snad i lidé sami." Možná jsem to řekla moc sklesle, ale otevřel oči a naše pohledy se setkaly.. byl to okamžik nebo věčnost? Sama nevím... z jeho úst zaznělo jen tiché This it it... To je ono! Pojmenovala jste to zcela přesně!! Celý lidský život je vyzrávání a dozrávání v lepší lidi, tak, abychom mohli nést plody své práce a obohatit životy druhých!"
Mluvil konejšivě, laskavě a moudře, jako nějaký mág, stejně tak uhrančivě i rozverně se díval... a mě s ním bylo dobře, moc dobře... Po chvíli mi začala být zima, neuniklo mu to, že se chvěji. Pohotově sundal sako, přehodil mi kolem ramen a řekl: "Co byste řekla malé procházce, je přece jenom chladno… tady ta nádherná, barevná alej přímo vybízí k procházce." S díky jsem souhlasila, proč taky ne, v jeho společnosti mi bylo mile a vlídně…Pomalu jsme se zvedli a naše nohy se bořily do spadaného listí.. v tu chvíli se pro něco sehnul…odhrnul rukou trochu listí … byla to malá panenka s dlouhými vlásky, asi jí tu nějaká holčička ztratila a nenašla pod záplavou listí.. stál tam jen a smutně si jí prohlížel…
"Bude nějaké holčičce moc chybět, tak, jako chybí mě moje děti.." "Máte děti ?" zeptala jsem se… "Ano, mám, tři.. dva chlapce a jednu dívku…. "Hrdlo se mu stáhlo a v očích zaleskly slzy… opatrně jsem panenku vzala z jeho rukou a posadila jí na lavičku, na které jsme před chvíli seděli my… se slovy: " Nebojte se, vrátí se ke své holčičce, jistě jí bude hledat a najde! Tak jako jednou vy se setkáte se svými dětmi.""Ano, máte pravdu.. jednou!!!? Jednou, je znovu uvidím, setkáme se spolu na lepším místě, ale ještě uteče spousta času…. než..?!"
Pomalu jsme opouštěli naši lavičku, na níž seděla krásná panenka s modrýma očima.. a kudrnatými delšími vlásky." Ještě jednou se otočil a podíval se na panenku, třeba mu někoho připomínala.. třeba právě jeho vlastní dceru nebo její panenku.. kdo ví ??? Už jsem se neptala, nechtěla jsem vidět znovu smutek v jeho tváři… a slzy v jeho krásných, hlubokých očích..
Procházeli jsme se alejí, listí se snášelo k zemi a my, jako malé děti v něm brouzdali, smáli se.. a rozhazovali ho nad hlavou.. a chytali, když se snášelo k zemi a na nás… …
Stále bylo o čem povídat, o snech a splněných přáních, i o těch, které nestihl uskutečnit, protože někdo zlý a nízký je překazil… o krásách a divech života, přírodě, o dětech a o tom, co je v životě nejdůležitější o LÁSCE… o tom, jak ji získat, jak ji udržet…. jak ji darovat…jak v ní a s ní žít.. !
Aniž bych si toho všimla, dlouhá alej zůstala daleko za námi, čas nehrál žádnou roli… a my se octli na křižovatce, na konci aleje.. … na níž se naše cesty rozdělí, věděla jsem to.. že každý z nás půjde svojí vlastní cestou… musí to tak být?!!
Můj průvodce mě chytil za ruce, díval se mi zpříma do očí a řekl : "Děkuji ti za krásné setkání.. bylo mi s tebou moc dobře, cítil jsem se znovu chápaný a pochopený…milovaný.. a to díky tobě! Tak svobodně a volně jsem se už necítil dlouho!! Směl bych tě na rozloučenu políbit?" …. Nechtělo se mi loučit, nechtěla jsem, aby odešel…. Ale cítila jsem, že musí… jinak by zůstal, pro mě i své děti, pro všechno, co má rád, pro všechno to, co sám uzná za This is it… !!
Pomalu si mě přitáhl za pas k sobě a jeho rty byly omamné, hebké a horké… stejně jako dech, který hřál mé prokřehlé tělo… poddala jsem se tomu polibku se zavřenýma očima… a když jsem je otevřela, stála jsem na konci křižovatky sama…. Jen větřík mi cuchal vlasy…
Ani nevím proč, ale byla jsem šťastná… šťastná ze setkání, z toho, že můj podzim je barevný, ne uplakaný a depresivní, jako mnohokrát před tím…po tomto setkání už ne!!!
Zamyšleně jsem kráčela k domovu… a až po chvilce si uvědomila, že mám stále na sobě jeho hřejivé sako, které vonělo a které mi ho připomínalo…a které už bude napořád…
Zastavila jsem se…vzpomněla si, že…. Něco v něm je, že si tam něco uschoval. Sáhla jsem do náprsní kapsy, byly tam jeho tmavé brýle a ještě něco… bílá rukavička posázena blýskavými kamínky, které vydávaly záři v zapadajícím slunci…a každý z těch paprsků, co se v nich odrážel, prostupoval mojí duší a naplňoval mě harmonií, láskou a vzpomínkou, která navždy zůstane živá… a jenom moje!!
A ještě něco tam bylo… fotografie, na níž byly vyfocené tři krásné, zdravé a milé děti a ta holčička se podobala přesně té modrooké panence z parku… jen už byla starší… a kterou objímaly něžné, dlouhé ruce jejich otce, stejně jako jejích bratrů, z nichž ten nejmladší mu seděl na klíně.

Tyto vzácné relikvie, budu do konce svého života střežit, jako ten nejvzácnější poklad… Tiskla jsem je opatrně ke svému srdci, aby byly v bezpečí… než se znovu sejdeme a já mu je budu moci vrátit a poděkovat, že mi je svěřil do úschovy a jako vzpomínku na NĚJ...
Miluji podzim, ráda sedám na lavičce v parku a dívám se…co kdyby se nějaké holčičce ztratila panenka……..