11.kapitola

Toužím.. miluji...

Čas je neúprosný, rychle utíká ve chvíli, kdybys ho chtěl zadržet. Naopak, když si přeješ mít "něco" rychle za sebou, tak se neskutečně vleče.
Víc jak měsíc uplynul, Sarah žila stále na Michaelově ranči, všichni jeho zaměstnanci si jí oblíbili, stejně tak jako nemocné děti, které za ním pravidelně přijížděli, spolu s ním se o ně starala, připravovala hry a program. Michael, byl po jejím boku, šťastný opravdu byl, pozoroval jí jak se honí po trávníku s dětmi, jak jí její plavé vlasy zlátnou na slunci, jak se její oči a ústa dokážou smát, jaká vnitřní síla a energie z ní vyzařuje, cítil i její vřelé přátelství.
Mnohokrát, ho vzala za ruku, když byl smutný, když při společném rozhovoru přišla řeč na dětství, byl jí za její něhu a citlivost velmi vděčný, věděl, cítil, že i ona má v srdci nezahojené rány o kterých zatím nedokáže mluvit.
Věděl a podvědomě cítil, že jí někdo hluboce ranil, často přemýšlel o tom jak jí pomoci, jak její rány zhojit. Nějaký muž jí ublížil a ona se s tím stále nevyrovnala. Tak rád, by jí objal, utěšil, políbil ale… vždy se stáhne do sebe.
*  změna vypravěče, vypráví  Michael  *










Jako tuhle nedávno…. Seděli jsme před hořícím krbem, už ta atmosféra otevřeného, praskajícího ohně byla okouzlující, zvlášť když jsme seděli těsně vedle sebe. Popíjeli červené víno, které pod dopadajícími paprsky ohně v našich sklenicích jiskřilo jako rubíny.
Měla vlasy sepnuté na temeni hlavy a její šíje byla tak něžná, jemná a její parfém na pulsující šíji ve mně vyvolával touhu. Touhu, ochutnat její rty její kůži, přivonět k jejím vlasům. Cítil jsem… vnímal jsem … horkost její kůže, jejího těla… měl jsem jí na dosah. Srdce ve mně bilo tak hlasitě, že jsem měl obavy aby mě neprozradilo. Zrovna jsme si povídali o tom, jaké to je být oklamán, sice neřekla nic určitého, mluvila obecně, ale bylo mi jasné že hovoří nějakém muži, který ji ranil a ublížil. Chápal jsem její bolest, vždyť kdo jiný než já sám byl tolikrát lidmi oklamán.
Chtěl jsem jí jen uklidnit, když se začala kutálet jedna slaná slza za druhou z jejích překrásných očí, jemně jsem jí vzal za bradu a zvednul její obličej, abych je směl osušit, nebránila se….  Dívala se na mě odevzdanýma očima a já se k ní začal přibližovat, tak strašně moc jsem jí toužil políbit. Tak strašně moc jsem ji chtěl sevřít v náručí… lehce jsem se dotknul svými rty těch jejích a ona zavřela oči, na malou chvilku to vypadalo, že se mému polibku poddá, ale odtáhla se, znovu další hořké slzy zaplavily její oči. Řekla jen: "Michaeli, promiň není to tvá chyba, víš já… nemůžu, nejsem ještě připravená" vzlykala, trhalo mi to srdce, vždyť já … já už jí dávno miluji, víc než vlastní život.
Nechci, aby se trápila, jsem si jistý, že cítí mojí narůstající lásku, je tak citlivá, ale jedno velké PROČ tu bylo s námi. Věřím, že mi jednou snad řekne co ošklivého prožila, nezaslouží si takto trpět. Ano, miluju jí a kéž by to samé mohla říct i ona o mě, nebo přímo mě!
Moc bych si přál, abychom se brali z lásky z mé strany to tak rozhodně bude… ale jak bude jí… když mě nedokáže milovat?
Naše svatba má být už za týden, zatím to nikdo neví ani Sarah. Jen vy! Jak jí to mám jenom říct?
Neporadíte mi ?