Spolu to zvládneme !
Turné pokračovalo, přesně podle plánu: vystoupení, koncerty, návštěvy všeho druhu. Byli jsme na cestách už skoro tři měsíce.
Sarah byla se mnou a téměř u všeho. Na každém mém koncertě měla vždy své místo, bedlivě sledovala vystoupení a i mě! Neušlo jí, že jsem byl unavený i když jsem jí tvrdil, že jsem zvyklý, že mě nic nebolí…. A taky mi hned hubovala, že bych mohl zvolnit tempo, že fanoušci mě milují a pochopí to. Dokázala to říct, pěkně od plic a na rovinu…když se rozjela bylo těžké ji zastavit, je přímočará, ale díky tomu si mnohé vyjasníme, musím zaťukat klape nám to zatím výborně!
Obdivoval jsem jí s jakou trpělivostí vše snášela, všechny ty útrapy dne a svoji únavu. Cestování nebyla její silná stránka, unavovalo jí, ale byla obdivuhodná! Dokonce i ty bulvární žvásty snášela s klidem, možná i proto aby mě zbytečně nerozrušovala. Vždycky když vyšlo něco o nás, nebo cokoliv co se nezakládalo na pravdě: Vždycky mi říkala: "Michaeli, hoď to za hlavu, ty si vymyslí vždycky něco! Nemá cenu se tím trápit! Chápu tě, že tě to zlobí, taky mi to není jedno, že si tak bohapustě vymýšlí, ale znáš je?! Důležité je, že my oba víme jak to je, že jsme spolu a máme se rádi!"
Když se na mě usmála, objala a políbila mě, bylo mi to v tu ránu fuk co píšou, měl jsem ji! Věděla jak na mě… vycítila, co potřebuju, právě teď slyšet…kdy mě má obejmout, vzít za ruku. Ať už jsme byli spolu sami, nebo uprostřed davu lidí.
Podporovali jsme jeden druhého a tak zapomínali na vlastní potíže a snažili si v pár dnech volna zpestřit program návštěvou ZOO nebo, nějakého zábavního parku.. bylo to moc fajn, připadal jsem si, že s ní zvládnu cokoliv a všechno!
Nejvíc ze všeho jsem obdivoval, když se mnou navštěvovala nemocnice. Samozřejmě za účasti médií, ale i kdyby tam nebyli ( tak by to byla paráááda!) tak by to bylo jedno, stejně použijí jen to co se jim hodí a tohle pro ně není dost "skandální".Sarah byla ztělesněním něhy, pochopení a empatií. Dokázala se vcítit do bolesti těch malých dětí, kterým se rozzářil úsměv když nás viděli. Brala je do náruče, hladila je, konejšila když plakaly.. což se moc často nestávalo, protože děti v jejím náručí, byli klidné…dokázaly se smát i přes to že moc trpěly.
Jednou však naše návštěva nemocnice byla pro ní obtížná, tak strašně moc, že se mi sesypala v autě. Navštívil jsem s ní dětskou onkologii. Vím, že vyřčená lítost těm dětem neprospívá.. i když ji cítím uvnitř sebe, ven musí jít jen povzbuzení k dalšímu boji s tou zákeřnou nemocí. Naučil jsem se mnohé o různých nemocech, postiženích, hovořil jsem z lékaři… zajímá mě to… už kvůli tomu abych věděl jak těm dětem pomoci. Některé nemocnice nemají finanční prostředky ani na to nejnutnější, což zase trápí mě, proto pomáhám… ne pro svoji slávu, ale pro ty děti které to potřebují. Trhá mi srdce vidět je trpět, nemohl bych nečinně přihlížet a dívat se jak….
No, ale zpět k Sarah. Navštívili jsme oddělení těch nejmenších pacientů: Sarah se skláněla nad postýlkou jednoho z dětí. Tomu chlapečkovi bylo něco málo přes rok. Měl nějaký těžký druh rakoviny…po ozařování byl bez vlásků…obočí a řas.Sarah si s ním hrála, podávala mu různé hračky a povídala si s ním a ten malý se na ní navzdory svému těžkému osudu usmíval. Sice jsem se věnoval ostatním dětem, ale viděl jsem jak se jí po tváři kutálejí slzy a dopadají na peřinku toho dítěte. Přistoupil jsem k ní a vzal jí kolem pasu a sklonil se k ní a dítěti.
Nechtěla, abych viděl její slabou chvilku, snažila se slzy zakrýt, ale já ji odvedl za závěs který odděloval postýlky dětí…
…. "Sarah, neplakej, oni ani nevnímají nějakou nemoc… to je my vidíme jejich bolest a utrpení, to pro nás je to těžké. No tak miláčku, usměj se na mě, na ně…. Jestli chceš, tak návštěvu ukončíme. Vím, že to pro tebe moc složité. Nechci po tobě žádat takovou oběť, nemusíš tu být…" Políbil jsem jí a ona zamrkala svýma nádhernýma očima, až se znovu další slaná slza skutálela na její krásnou a nyní tak smutnou tvář.
Její odpověď mě zasáhla hluboko v srdci : "Ne, Michaeli dokončíme naši návštěvu zde! Máš pravdu oni zaslouží pomoc, ne moje slzy, lítost ta je neuzdraví!" Utřela si oči a přistoupila k dalšímu nemocnému dítěti. Po celý zbytek návštěvy na ní nikdo jiný nic nepoznal, jen já jsem věděl, že …. uvnitř dál pláče.
Její pláč naplno vypuknul v našem autě, když jsme se vraceli do hotelu. Objímala mě, tiskla se ke mně a plakala. Pevně jsem jí svíral ve svém náručí, hladil sem jí, konejšil a zasypával polibky …. žádných slov nebylo potřeba!
Věděl jsem co prožívá, to stejné co před časem já…. Jenže já se neměl o koho opřít, komu složit hlavu na rameno, ale s ní je to jiné…. ONA má mě!
2024 ©