JARO

JARO - aneb… sejdeme se pod naším dubem

Miluji jaro, miluji tu energii, která se probouzí a nezadržitelnou silou dává ožít přírodě, rostlinám, zvířatům i lidem.
Miluji tu čerstvou vůni, kterou dýchá zem pod hřejivými paprsky jarního slunce, kdy voní a rozkvétají stromy… a vše zdánlivě mrtvé po zimě ožívá… a procitá ze snů zpět k životu… cítím tu mízu, která proudí stromy a která dává sílu vzpínat své koruny k nebi. Ráda si užívám prvních slunečních paprsků, ráda jim nastavuji tvář a mhouřím oči, neboť slunci nelze pohlédnout do tváře… jenom vnímat tu životadárnou energii každou buňkou svého těla.
Miluji tohle místo víc, než cokoliv na světě!! Zde je jaro tím nejkrásnějším, kde se čas zastavil, i když ne tak úplně… čas je tu je jen relativní pojem a kdo by ho sledoval? Kdo kam by pospíchal? Čas je jako jediný spravedlivý.. měří všem.. Miluji jaro a čas strávený zde! Miluji JARO v Neverlandu.
Bývalo tu dřív živo, každý kout naplňoval dětský smích… a ještě teď, když přivřu oči, slyším jej, to cinkání právě projíždějícího vláčku nebo zvonek na zmrzlinářském vozíku, to poklidné šumění vody v jakuzzi, radost, smích… to všechno se mísí v jeden kokteil.. v DĚTSTVÍ! Bezstarostné dětství… a je jedno, kolik je ti nebo Vám roků… starosti sice jsou, ale zůstávají před branou tohoto čarovného místa.. kde vše má svůj řád, rytmus.. pravidla… ZŮSTAT ŠŤASTNÝ ASPOŇ TADY…!
Ráda se sem vracím, když už nemohu v realitě, tak jako dřív…. Tak alespoň ve snu, v myšlenkách. Potkávám se zde ze svými kamarády z mého dětství, mládí, dospělosti… a rádi se všichni vracíme do dětských bezstarostných chvil.Stalo se to toto jaro… ano, přišlo, po dlouhé ukrutné zimě… kdy se zdálo, že všechno zůstane v ledu, ve smrti… ale přišlo, bylo tu…. Sluníčko mi pohladilo nesměle tvář.. a já se usmála… ano, byla jsem opět v Neverlandu… ale co to ? Je tu takové ticho? Co se stalo?... Přišla jsem pod košatý dub, který se právě pyšnil novými, mladými, svěžími lístky…. Všude kolem stromy kvetly.. sakury, i ovocné stromy.. keře, rododendrony…. Ta vůně byla tak omamná a opojná, že jsem znovu přimhouřila oči.. opřela záda o vyhřátý kmen majestátního dubu, ve kterém tepal život… a plně se oddávala tomuto kouzelnému místu a jarním paprskům… Nevím, jak jsem tam byla dlouho… a jen tak si užívala… když tu mě někdo zatahal za rukáv…. "Pojď si, prosím, se mnou hrát…jsem tak sám!!"

Pomalu a líně jsem otevřela oči, abych zjistila, kdo mě potřebuje ke hře…. Stál tam… malý chlapec s mandlovou pletí, hebkou jako samet…vlasy měl střapaté a vysoké jako korunu a jeho oči ke mě vzhlížely tak, že bylo těžké odmítnout… byly jako dvě čokoládové tůně… a jeho úsměv se podobal dalšímu hřejivému paprsku, který prošel skrze mě, až k mému srdci….
"Ahoj… nevěděla jsem, že tu někdo je….Jsi tu už dlouho???" posmutněl a řekl jen: "Dlouho! Vracím se sem rád, i když je tu smutno, nemám si s kým hrát, ale mám to tady rád.. Tady je mé ztracené dětství, víš? " .. "Jak, ztracené dětství, vždyť ty jsi teprve malý chlapec… a dětství teprve prožíváš, nemohl jsi nic ztratit!" .. "Ale mohl, ztratil jsem ho už dávno…včetně toho nejcennějšího, protože, jsem musel dřív pracovat, já i mí bráškové! Ale dělal jsem to rád.." … byl jsem před tím už i dospělý, hodně dospělý….než jsem dospěl doopravdy. Než, … než... jsem odtud odešel…. Než jsem vůbec odešel!
Sklonil hlavu a posmutněl, sedl si ke stromu a opřel si ustaranou hlavu do dlaní, bylo mi ho moc líto…. Sesunula jsem se podél mohutného stromu do sedu k němu… a chtěla ho rozveselit…. A zeptala se…: "A jak se vlastně jmenuješ, když už si máme spolu hrát?"…. "Michael! A ty… ?... No, říkej mi třeba Bea." Dobře… a na co si chceš hrát? ! To je jedno, můžeme si klidně i jen tak povídat…. Cítíš to?,… Co mám cítit…?To, jak v tom stromě koluje život, jak mu tepe srdce… je to strom Obdarování… mám ho moc rád.. vlastně, měl jsem… ne, stále ještě mám!" Ten chlapec byl na svůj věk ani ne deseti let moudrý, tajemný… mluvil v hádankách… a přesto, jako bych ho znala, byl mi blízký už dřív, odkud ho jen znám… ? "Ano, cítím to… jsi velice vnímavý, moudrý chlapec s čistou nevinnou duší, duší dítěte.
A KDY JSI ODTUD VLASTNĚ ODEŠEL.. ? A KAM JSI ŠEL?... Ptala jsem se zvědavě tak, jak to děti dělají...
To ti řeknu úplně přesně! Odešel jsem odtud 25.6.2009 a vlastně od té doby tady opět žiji…. Jen jinak po svém, jako v ráji…..a moc se s lidmi nestýkám, ale tobě jsem to dovolil, abys mě viděla… abys mě viděla jako chlapce a víš proč?
Protože jsi na tom s dětstvím nebyla právě nejlépe, stejně jako já… byla jsi nucená předčasně dospět po smrti rodičů a uhájit si svoje místečko na zemi. A taky jsi byla moc smutná, když jsem odešel… ale to já nechci, chci, abys byla šťastná, aby uvnitř tebe kolovala míza…život a aby ve tvém nitru bylo stálé, trvalé jaro… tak, jako tady v Neverlandu. Protože já tady budu stále, jen ten malý bezstarostný chlapec, se kterým si přijdeš hrát, povídat… a vrátit čas zpět, to, o co nás život ochudil… protože já se vracím, protože jsem tady doma… Jen o tom nikdo neví, bude to naše tajemství…
Dlouho jsme si povídali, dlouho se smáli, drželi se za ruce a dováděli jako malé bezstarostné děti, které pozorují broučky v trávě, sledují krásu a proměnu přírody… přičichávali jsme k právě se rozvíjejícím květům a strkali k nim nos, abychom si přivoněli.. a smáli se, když nám na něm zůstal pyl….Cítila jsem se bezstarostně, svobodně, nabitá energií…. A ten pocit mi vydržel ještě dlouho po té, co jsem se vrátila zpět z čarovné země snů a dětství, ke svému životu "dospěláka" .. a jedno si předsevzala…
Nenechám si vzít tu dětskou nevinnou radost nad krásami života, tu možnost, vracet se do dětských střevíčků, i když je už neobuji.. kvůli tomu pocitu, půjdu klidně i bosá… a už teď cítím hebkost a měkkost jarní trávy v Neverlandu, ve které rozkvétají chudobky a žluté květy pampelišek…
Nikdy nezapomenu na toho chlapce, který byť dospěl ve svém srdci, mysli a duší zůstal dítětem…a v jehož srdci zůstala LÁSKA, ke světu i všemu životu… Díky Michaeli, že jsi mě to připomněl a svým způsobem naučil, sejdeme se brzy v našem dětském ráji v Neverlandu.
P.S. Počkej na mě pod naším košatým dubem ! Přijdu určitě !