LÉTO

Tak, mojí milí, napadla mě taková věc - jednorázové povídky!
Nikdy bych nevěřila, že je svedu, nedovedu být stručná, ale tohle se mi psalo musím říct, tak nějak samo nebo mi někdo našeptával.. a díval se těma krásným tmavýma očima… nevím, zda to nebyl jenom sen..? Kdo ví?
Stvořila ještě další povídky, jaro, podzim a zimu - neboli : Čtvero ročních období… ( na které se můžete těšit v tom či onom období) s touto myšlenkou jsem si už dřív pohrávala a teď je na řadě LÉTO.
Tuto povídku, bych chtěla s láskou věnovat samozřejmě Michaelovi k zítřejším narozeninám a mojí spřízněné duši Martě/ Musclesovi, která mi na blog dává příspěvky k oslavě jména Michael Jackson. Jen ona ví a při čtení pozná, proč, právě Letní sen.. a proč právě jí..
Doufám, že i vám ostatním se bude při ní krásně snít… tak přeji krásné snění, na jehož konci nevíte, zda jste to skutečně sami neprožili.. a pokud se tak budete cítit, tak to bylo mým záměrem… a bude mě to moc těšit.

 Doufám, že i vám ostatním se bude při ní krásně snít… tak přeji krásné snění, na jehož konci nevíte, zda jste to skutečně sami neprožili.. a pokud se tak budete cítit, tak to bylo mým záměrem… a bude mě to moc těšit.

Letní sen…

Bylo nádherné letní ráno. Jemné kapičky rosy, mizející pod pomalu se rozpalujícím sluncem, se líně oddávaly svému postupnému zániku. Uprostřed vonící louky kráčela postava. Co tady dělá? Kde se tu vzal?
Ptala jsem se sebe sama… chtěla jsem mít klid v tom kouzelném letním ránu, chtěla jsem o samotě vzpomínat…. a vnímat tu krásu a kouzlo zasněného letního rána, jenž se pomalu, pozvolna probouzí.. Švitoření ptáků, vůně kůry stromů, ze kterých vytéká voňavá pryskyřice, která sytí vzduch, hebkost mechu, který je, jak česaný samet.. a který láká… jen usednout…
Nebyla jsem si jistá, kdo je ta ke mně přibližující se postava, které jsem šla vědomky vstříc. Mé podvědomí vědělo, že onoho muže důvěrně a dobře znám… Na dálku jsem byla k němu přitahována magickou silou…stejnou, jako pociťuje kovový předmět, když se na blízku objeví magnetické pole, po té magnet sám…
Scházela jsem z louky na lesní cestu a cítila, jak stébla trávy objímají a šimrají moje opálená lýtka. S lehkými šaty, sahajícími do půli stehen si pohrává vlahý letní větřík, který jemně cuchá mé dlouhé plavé vlasy, jež mají vůni heřmánku, který mi o ně pomáhá pečovat… udržovat jejich barvu…
Onen štíhlý, vysoký muž s dlouhými havraními vlasy se přibližoval, šel mi vstříc.. vlasy mu padaly až na ramena… jeho košile byla oslnivě bílá a na hrudi rozhalená. Jeho atletickou postavu obepínaly černé kalhoty vykasané, ohrnuté nad kotníky, jeho bosé nohy, stejně jako ty moje, se brouzdaly letní rosou a užívaly si toho chladivého doteku…. s každým krokem jsme si byli blíž..
Přibližoval se ke mně lehkým tanečním krokem, aniž by uhnul pohledem.. a naše těla se dorozumívala na zvláštní vlnové délce, naše pohledy na sobě visely, jeho pohled se podobal bezelstnému pohledu plaché laně, hloubka pohledu pak té nejčistší horské studánce… i laserovým paprskům, které odhalí každé místo v těle, v srdci a snad i v duši. Jeho kypré rty se podobaly právě dozrávajícím malinám, které jsme měla neovladatelnou chuť ochutnat, jejich vůně mě pronikala do mozku a vyvolávala ve mně zvláštní pocit touhy…
Kráčela jsem volně, ale moje srdce mu spěchalo vstříc… zlehka jsem se při chůzi dotýkala vysoké trávy s květinami….Setkali jsem se uprostřed paloučku… stáli jsme na proti sobě, dívali jsme se hluboce do očí jeden druhému… a objali se.. v tom objetí bylo tolik něhy, citu, lásky.. radosti ze setkání, po dlouhém odloučení, byl to bezpečný přístav, ve kterém chci zakotvit… tiskli jsme k sobě naše rozechvělá těla a přes lehkost a tenkost našeho oblečení, cítili jsme narůstající touhu… vzal mojí drobnou ruku do té své.. jeho štíhlé, dlouhé prsty byli jemné, něžné.. a pevné zároveň…
Usedli jsme na louku, kde nádherně voněly lesní jahody, kterými jsme krmili jeden druhého… a s každou sladkou jahodou, plnou slunce a sladkého mámení.. se naše rty spojily v dlouhém polibku, který po nich chutnal… a jeden po druhém… opojeni tou vůní, smyslností okamžiku, jsme kráčeli lesní pěšinou, když nás zavedla k mysliveckému posedu, lezla jsem první a cítila, jak se ke mně ze zadu roztouženě tiskne a věděla, co bude nahoře následovat… kromě krásného výhledu v lůně přírody… kde se poklidně pase vysoká zvěř, nikým nerušena…
Když jsem ucítila tlak jeho horkého těla, celá jsem se pod ním chvěla…Hladila jsem jeho tělo, které dokonale splynulo s tím mým, které po něm toužilo s hladovostí, něžností.. a oddaností.. Z dáli se ozýval zpěv dvou zamilovaných hrdliček, které tvoří doživotní pár. V tom milostném tanci jsme setrvali, dokud ostré sluneční paprsky nepronikly korunami vysokých stromů.. Leželi jsme nazí a schoulení jeden do druhého…
Když tu poprvé za celou dobu promluvil… "Lásko, budu už muset jít! Přijdu zase, protože vím, že budeš čekat, už teď se mi po tobě stýská! Sbohem, má lásko…" Ano, budu čekat, až zase přijdeš… až mě navštívíš, ne, sbohem, lásko moje, ale na shledanou.. na brzkou shledanou, počkám na Tebe, jak dlouho bude potřeba.. Protože Tě miluji, ale, to ty víš.. "
Náhle jsem procitla na svém lůžku… oknem do mého pokoje vnikaly první ranní paprsky, které mě šimraly na tváři, na níž hrál úsměv.. a zpěv ptáků, vůně čerstvě pokosené trávy.. Nevěděla jsem, zda ještě sním, nebo bdím… posadila jsem se na posteli a chvíli se dívala po svém útulném pokojíčku… pak jsem úplně nahá přistoupila k oknu, mé dlouhé plavé vlasy padaly až pod pás… nadechovala jsem toho krásně čerstvého letního rána… a stále nevěděla, jestli to byl jenom sen nebo skutečnost.. Sen ? Živý sen, tak živý.. že bych přísahala, že jsem ho už dříve prožila na vlastní kůži… Protáhla jsem se…. natáhla jsem se pro vykládaný kartáč a začala rozčesávat vlasy…
Po té jsem přistoupila ke stěně, na které visel kalendář… nový den.. Pomalu jsem odtrhla vrchní list z něj a na němž se objevilo datum…29.srpen.
Přišel jsi, byl jsi se mnou, můj milý, vím to.. a přijdeš zase, jsem jen tvoje ! Budu na tebe čekat…