ZIMA

VÁNOČNÍ POSEL

24. prosince 2011 v 5:26 |  ♥ POVÍDKY- Čtvero ročních období Tak, drazí moji, mám tu pro vás zimní romanci, je delší, snad se vám bude chtít číst… Zapojte do čtení srdce, vím, že porozumíte… I když se neobjeví žádné jméno, vy si jej jistě správně dosadíte!♥ReklamaTuto povídku chci věnovat všem návštěvníkům blogu především mým SB.. a popřát....
Krásné vánoční snění od Zuzy

Zima

Bylo už pozdě večer, za okny mého pokoje zuřila sněhová vánice… psa by nevyhnal, pomyslela jsem si.. . sníh zasypával všechny přístupové cesty, jednu po druhé. Byl vyhlášen kalamitní stav.. nejvyššího stupně, tak to říkal mužský hlas v rozhlase, který ohlašoval předvánoční sněhovou nadílku a z něhož se ozývaly vánoční koledy. Vypnula jsem rádio a raději naslouchala meluzíně, který kvílela za okny.. a prazvláštní ticho kolem doléhalo na mou duši.
Nechtělo se mi jen tak nečinně sedět a pozorovat, jak se sněhové vločky snášejí k zemi a jak se pojí v zástupy svých bílých studených sestřiček, které zasypávají zem.
Okno bylo zamrzlé a mráz kreslil svým ledovým dechem fascinující ornamenty, které by nedokázal namalovat nejtalentovanější malíř. Rozhodla jsem se, že ozdobím vánoční stromeček, který mi několik dní leží na verandě. Do dne Díkůvzdání zbývají sice dva celé dny, ale nemám potřebu už pár let za nic děkovat.. a proč taky?!
Přece jenom jsem upevnila krásnou urostlou stříbrnou jedličku do stojanu a umístila ji naproti hořícímu krbu, ve kterém spokojeně praskal oheň, do kterého jsem přiložila další polena, která se zapraskáním rozhořela a oheň spokojeně ukusoval kousek po kousku.. Se zvláštní nostalgií jsem vyhledala vánoční ozdoby, které jsem nastřádala za svůj život.. a které pro mě měly tu největší hodnotu, které připisujeme lidské vlastnosti.. Držela jsem v rukou baňky, které přivezl otec ze služební cesty, kdy jsem byla malá.. a na které moje milovaná matka napsala jména členů rodiny, zlatým písmem… jména rodičů, sourozenců… blízkých příbuzných.. a ke kterým já jsem přidala jména pro mě nejcennější.. jména manžela a naší dcerušky, kteří zahynuli před lety 11.9. při teroristickém útoku, dlouhá léta, která se při každých vánocích bez nich zdají být jako hodinou a onou osudnou minutou, kdy jsem se dozvěděla., že nejsou… že už nepřijdou.. Stejně jako každé vánoce jsme se neubránila slzám…
Znovu jsem si vybavovala jejich rozesmáté tváře a to, jak mi mávají na pozdrav.. a na shledanou… na shledanou, mami, na shledanou, miláčku, do večeře jsme zpět! Stála jsem tam tehdy dlouho a mávala svým nejdražším a doprovázela je pohledem za vzdalujícím se autem od našeho domku…
Držela jsem obě baňky s jejich jmény a toužila je přitisknout ke svému srdci.. tu křehkou krásu, která je křehká a zranitelná jako lidský život.. Seděla jsem a jen se dívala na jejich jména a po tváři mi stékala jedna hořká slza za druhou, třetí… a další je následovaly. Z mého smutku mě vyrušilo až prudké zabouchání na dveře… nebyla jsem si jistá, jestli se mi to jen nezdá.. a znova se zaposlouchala.. ne, nezdálo.. opravdu je někdo za dveřmi..
Opatrně jsem obě baňky položila zpět do krabice.. do vaty a váhala.. mám, nemám otevřít… Potichu jsem přistoupila ke dveřím a zaklepání se opakovalo, jasně, že nebylo pochyb.. dokonce jsem slyšela zrychlený dech toho za dveřmi.. a prosbu, zda bych ho mohla pustit dál.. Váhala jsem, byla jsem sama.. a kdo ví, kdo je ten za dveřmi zač?... Jeho hlas zněl jasně, upřímně.. a bylo znát, že je prokřehlý zimou.. Nakonec jsem ten vnitřní boj vybojovala.. nemám co ztratit… nemám pro koho žít.. a ten za dveřmi potřebuje o pomoc, sice vánoční duch se mi vyhýbá, ale třeba na něho čeká rodina, žena děti…?
Otočila jsem klíčem ve dveřích a opatrně nakoukla, stál tam zachumlaný, vysoký, urostlý muž.. jehož kabát byl zachumelený… a v jeho havraních vlasech, které padaly ve volných loknách až na ramena se třpytily sněhové vločky jako hvězdy na noční obloze…Když se naši oči setkaly, připadaly mi známé.. a bezelstné, kde jsem je jen viděla… ?Jako bych je důvěrně znala po celý život..

"Prosím, pojďte dál, musíte být na kost promrzlý." S díky a úsměvem přijal pozvání do domu a plaše vstoupil… namířil si to rovnou ke krbu.. kde si pomalu rozepnul a sundal kabát.. měl černé manšestrové kalhoty a červený elegantní kašmírový svetr. Nabídla jsem mu horký čaj, který popíjel a mlčky hleděl do hořícího ohně, který sálal příjemné teplo. Nevěděla jsem, co říct.. a proto, jsem se vrátila ke svým vánočním ozdobám, které jsem mlčky začala třídit.. a cítila jeho pronikavý pohled na sobě. Dopil čaj a přisedl si ke mně na gauč… a nabídl se mi, že mě pomůže, zdobit vánoční strom… chtěla jsem zaprotestovat, chtěla jsem být se svým smutkem sama, brala jsem to jako zásah do mého intimního já.. ..ale jediný pohled do jeho vlídné a usměvavé tváře změnil mé rozhodnutí.. . Bože, ten jeho úsměv, je tak okouzlující, nakažlivý, léčivý..



Pomalu a mlčky jsem mu podávala jednu ozdobu za druhou, až na ty dvě!!! Vycítil ostych a to, jak jsem se odtáhla, každý jeho letmý dotek při podávání, kdy se naše ruce střetly pálil a jako by neznámá energie začala proudit mým tělem .
Podávala jsem mu ozdoby a nakonec i ty, se jménem mého zesnulého manžela i dcerky… a on je opatrně držel ve svých dlouhých štíhlých rukách a díval se mi zpříma do očí…
"Vím, že jsi je milovala, vím i to, že oni milovali Tebe! Netrap se už pro ně, teď jsou šťastní, … ale tvoje slzy je bolí, kvůli nim se nemohou ještě ze svého štěstí radovat tak, jak by si to zasloužili!"
Konsternovaně sem se na něj dívala.. a měla pocit, že se zalknu bolestí, štěstím, kdo ví? "Jak... to.. víte.. jak to, že víte, že oni… tady nejsou, že jsou…" začala jsem vzlykat.. Ale to už mě jeho silné paže vzaly do náručí a objaly…
Cítila jsem jeho pevné, svalnaté tělo, jeho vůni.. tolik mi připomínala mého manžela, moji první a jedinou lásku.. hladil mě po zádech a já jako bych nějakým kouzlem věděla, že to není jen obyčejný člověk, ale anděl, který přišel, aby mi o nich podal zprávu. Přitiskla jsem se pevněji a těsněji, tolik jsem toužila po tom, být znovu milována.. Zapomenout v něčí náruči na všechno zlé… podlehla jsem jeho kyprým smyslným rtům, jeho pažím, které mě už nejen objímaly, ale pomalu pokládaly na kožešinu před hořícím krbem.. jeho oči mi vyprávěli o neskonalé lásce a já jim věřila a odevzdávala se celou bytostí se vším tím nastřádaným zoufalstvím, které pomalu mizelo, pod jeho doteky…
Naposledy jsem se milovala se svým manželem tu noc, před osudným posledním ránem, než mi řekl: Na shledanou, miláčku…" a byla si jistá, že k tomu shledání právě nějakým zvláštním, rozumem nevysvětlitelným způsobem, došlo…
Leželi jsme vedle sebe a ON hladil moji tvář, moji pokožku, jako bych na všechno, co bylo, zapomněla a zároveň o tom věděla, jen v mém nitru nebyla bolest, hořkost a vzpomínání, ale byl tam smír, pokoj, harmonie.. a láska! Dívala jsem se na stromeček, na jeho vrcholku se houpaly dvě baňky.. které tam zavěsil můj host.. a nad nimi.. soška krásného běloskvoucího anděla, který se podobal.. jemu.
"Kde se tady vzal ? Není můj !" Vím, že jsem to neřekla nahlas… a přesto to ON slyšel a odpověděl: "Ale je tvůj, řekl… posílají ti ho ONI!" Vyřiď jim, že děkuji a že je moc miluji!" "Rád! Ale už půjdu, musím!! Mám tu pro tebe ještě vánoční dárek". Vložil mi do ruky perleťově bílou novou baňku se slovy: "Brzy jí budeš potřebovat." Nerozuměla jsem mu, zatím …. Pomalu se oblékal… a já ho vyprovázela před dům, nechtěla jsem, aby odešel a přesto jsem věděla, že jistým způsobem zůstává! Stála jsem na prahu dveří a mávala: "Na shledanou, má lásko…" Odešel?!. A přesto ve sněhu ani památky po jeho stopách… a na věži nedalekého kostelíka odbíjí půlnoc… Stromeček v mém pokoji září a ve mně se rozlévá světlo, naděje a láska....
Bylo už pozdě večer, venku poletoval sníh a sněhové vločky poletovaly vzduchem, za dveřmi předvánoční čas.. na verandě další stromeček připravený k ozdobení…
Vytáhla jsem z krabice perleťově bílou baňku, vánoční dar z loňska, na kterou zapíši jméno našeho chlapečka, který se narodil přesně za devět měsíců po mé noční návštěvě a který nosí jméno mého manžela, kterému se tolik podobá…Toto Díkůvzdání, mám opět být za co Bohu vděčná a děkovat, vždyť není většího daru, než dítě.

Věříte taky, že andělé existují? Věřte, je to tak !